bez komentare, neco vic pozdeji

Vstupte do sněhsvěta...///...
a poté vstupte do Casvěta, snad Pasvěta.

jen okrajově obrázkově - procházkaligrafie

Ing. melting posting

Stalo se, že kluk nebyl spokojený. Chtěl to dát ostatním vědět. A tak to prostě udělal. 
Přesně tohle.
A pak se proti tomu ostatní postavili. Je zvláštní poslouchat Polku, která přijela před pár měsíci, říkat, že se jí to netýká a že se od toho 
distancuje. Nedokázala vysvětlit, proč. Argumentovali jsme, že koncert 
Proti by mohl něco alespoň něco málo podnítit. Nerozuměla. A tak jsme 
tam šli bez ní. Postavit se něčemu.
Od té doby se nic neudálo...
Jen mám permanentní a neutuchající radost ze dveří u kabinek v bazénu, které jsou zároveň otevřené i zavřené. Jedná se o toto pokud zrovna nejsou polo/otevřené/zavřené. Je to krása být v jejich přítomnosti, 
je to krása, stávat se jejich součástí, je to krásné jimi procházet. 
A ne, není to moje obsese, přeci, jak by mohla být. Procházet něčím.
Spíše se jenom tak projít ... dnes, poprvé jsem obkreslila celé pobřeží, lezla po lávových
kamenech, v kterých jsou další a další ostrovy, pěšiny a světadíly, poslouchala abstraktní malbu, moře to bylo, oceán, a rackové nad. Stála jsem a zírala. Dole jenom dýchala země, která má kořeny nahoře a tam zase byly šmouhy 
a šlincy a šmoulové
 červánků, které při vyslovení jsou krásné, na obrázcích už méně, a při kombinaci obého nesnesitelné. "Tyjo, to byly krásný červánky, když jsme tam byli, pamatujééš? To móře..." Pan Kulka by mohl vyprávět. Stát proti něčemu.
Snažíme se zachovat si integritu svou a přitom vyjít s ostatními. Solipsismus všedního dne v hybridní formě. Včera jsme byli na vernisáži v místní Galerii umění  a spolužák Patrik ze Švýcarska tam všem ukazoval svůj román. Je na něj pyšný a podle mě má na co být. Zároveň jsme kritizovali onu výstavu a dumali nad tím, proč nám poslední dobou téměř všechno co vidíme, přijde špatné. Patrik říkal, že chce být nejlepším umělcem své doby a myslel to upřímně a zároveň skromně. Postavit se proti někomu; možná všem.
Dokážu si představit, že bych tu mohla, chtěla a i ráda žila. Směšování 
vazeb ve větě předešlé. Odtrhávání se od vazeb minulých.  Představit si něco.
Na pobřeží se válely kořeny řas vyplavených jak od Franty Skály.

v překladu se ztratí leccosi

Předevčírem jsme pořádali reykjavíckou obdobu Food not bombs. http://www.peopleskitchen.co.uk/ přišlo asi třicet lidí a já ještě nikdy nejedla 
buritos a salát s piniovými oříšky. Všechno je jednou poprvé; nejraději 
každý den jednu věc. A tak jsem se dozvěděla, že islandská věta 
"Au Au au au au au au au." znamená "Kluk jménem Au žije blízko řeky 
na farmě a má ovci." Nejsem si jistá kolik au tam ale má být... Dnes jsem 
byla, to krásné slovo: blOUmala po městě a narazila na hudební obchod 
a vydavatelství v jednom -12 Tónar. A škatulka Djass se mysli mé poodkryla 
v celé kráse teprve když jsem "zahlédla Davise a Armostronga"...a ano, 
ráda užívám tuto mluvnickou figuru; ví někdo, jak se nazývá?
Pán prodávající mi udělal kávu a zasvěceně (pokud to tak lze v mém
případě nazvat) si se mnou povídal o místním symfonickém orchestru.
Konverzaceprobíhala tak, že jsem pokyvovala, občas řekla hm,
ale zajímavé to vskutku bylo. ! .
Další zastávkou byl prý vyhlášený antikvariát; ano, pán mě opět pohostil
kávou, a pod pultem měl porno. Na podlaze psa, který se ke mě neustále tulil.
V regálech islandské knížky, z nichž mi jednu věnoval. Dětskou, z onoho
obligátního "pro nejmenší", protože jsem mu sdělila, že se chci učit jejich jazyk.
....a pak....pak začalo sněžit.
Dvě kávy v těle, jednu knížku o zvířátkách na zádech a já se šla rozpustit
do bazénu.
Večer jsme si pak hráli na komunitu (nikoliv pejorativně míněno) a měli společný
meeting, domácnost se utmelila a spokojeně jsme pak usedli každý ke svému
počítači milovanému. Vyříkaly se emoce, držela se lžíce (obdoba mušle z Pána much)
a mluvilo se o tom, jak je tu kdo politický, angažovaný. Většina lidí hodně. Např. http://www.savingiceland.org 
Dnes se cyklus uzavírá, pobyt nabírá rytmus, protože se ocitám před další vegansushi
party. Však dám asi přednost večeři u českých slečen, které studovali geologii. Teď se
snaží najít práci v oboru a moc jim to nejde. . . 
Spolubydlící Jason se teď snažil najít cestu jak vytvořit jeden efekt ve Photoshopu a můžeme
se poplácat po ramenou a říct si "we´ve done it". Pat a Mat a jejich gesto.
A na house meetingu jsme se shodli, že se tady všichni snažíme najít kousek soukromí a moc nám to nejde; přecejen, je nás tu dost.
A já se stále snažím najít chvíli, kdy u sebe 1) budu mít kameru, 2) nebude vybitá baterka, 3) nebude pršet, 4) nebude sněžit...abych mohla něco natočit. Zatím je to Vanity fair.
...v neposlední řadě... tedy 5), 6), 7) atd...bude co točit. zatím si vytvářím intaglia a snad se mi podaří urobit knížečku o jednom zvířeti - skejťákovi.
Přestěhování se namísto odejivšího (he?) Janka dodo wnstairsu výrazně přikrášlilo mou mood... ale i tak byla dobrá. Naučila jsem se linkovat odkazy, mám radost a vy jí mějte se mnou také :)! Do komentářů prosím jen linkované příspěvky, right? Text se v tomto případě rozpadá po stylistické stránce ještě víc, Lamper na Hrad, sněhu a sebereflexi vivat a jde se papat, ano, tatínku?
(p.s. fotografie se naskytly při včerejší Bezúčelné procházce s cílem nula, ale finálním výsledkem koupě tohoto). hauk.

h2o naměkko natvrdo nahniličko

Horké lázně a vodopády a krystalky, když jsem se probořila sněhem. snaží se být skryté, ale daří se jen zpola. křupou totiž. zvířata prý kvílí, křičí a ržají, když se objeví polární záře...šílí. nepřirozenost zvířat přeci ale neexistuje...zato u nás střílí labutě ještě před tím, než přistanou na rybník pokrytý olejem (takže by se z něj už nevzlétly)...milosrdenství? a všude kolem ta hmla...
jeli jsme se spolužákem k vodopádu se podívat, bahno, voda, tráva a zase kamenité bahno...pršelo na kosti nám. skály jako z Jógy od Bjork http://www.youtube.com/watch?v=CYP9lA-g1_I hyperrealismus hadr. létaly rackové a my sledovali jejich pírka; pak se choulily mezi útesy. pocit nereálna, fantasy filmu se dostavoval v pravidelných intervalech; nástup výstup. dveře se otevíraly_laciná metafora, ale there´s no other way.
po cestě jsme vyhodili kamarádku u farmářů, u kterých před léty pracovala. 48 krav a domácnost uprostřed hor s výhledem na oceán. kol kolem širý les, nikdo nikde; pustina. měli labradora, asi 4. pes, kterého jsem tu uzřela. Také návštěvu - šílená žena/robot/nečlověk/nadčlověk/profesionální bavič/cestovatel/běžec. 2 roky šla přes Rusko, teď se vracela z Grónska...kdo chce vědět víc a žasnout, možnost má http://www.rosiearoundtheworld.co.uk/ . Cítili jsme se provinile, když jsme ji míjeli autem na silnici; táhla za sebou onu věc, v které spí. Od farmářů koupila sýr, špagety a chléb. My jsme u nich cestou nazpět dostali suché oblečení a opět se cítili provinile, protože nás pohostili domácím chlebem a úplně vším organickým/eko/bio/fair trade/friendly/recyklovatelným. 
Včerejší den jsem strávila mezi "blechami" na tržišti, kde lidé nabízeli asi jako všude jinde všechno možné a píčoviny nejvíc. Hlavně hodně barev ať to má. Jídelní část se skládala ze sušeného koňského masa, ryb a shnilého žraloka (pochoutka prý). Souputníci pak šli na hranolky a já do galerie. Místnost, kde si člověk může sednout, 
kreslit a poslouchat kolemběhající děti (ano, nikdo dospělý si už nekreslí) je i geniálně vybavenou knihovnou s uměleckými publikacemi. 
Horký bazén 
následoval. Roztékám se jak lentilka v ruce dítěte. Kostelík, 
který se ztrácí v mlze. Také tekl 
a já pak zaplula do obchodu s oblečením, jehož majitel pojede v dubnu 
do Amsterdamu na 
Portishead a týden tututudíž nebude. Nabídl mi přes něj  práci v tom obchodu. Teď se tu demolují krabice od banánů 
a já půjdu spát; vyspat se na zítřejší intaglio.
p.s. za sposté slovo se rodičům omlouvám
p.s. 2 nevím, proč se ten text tak rozpadá...

chladné obrázky served

ale na jednom z nich je i živý tvor, takže si pojďme plavat jak ryba ve vodě mezi sebou navzájem. Ještě to není tak špatné, ale ti, co nemluví rodnou řečí prý zakrňují. -.krásné verbum.-
zakrňovat.
V Anglii vůbec nemají ve zvyku dávat kmín do brambor, když je vaří. Jediné místo, kde jsou v Reykjavíku vzrostlé stromy je hřbitov. Už mám ve svém obydlí lampičku - je omotána vánočním řetězem. Poprvé jsem dnes cosi faxovala; té technice vůbec nerozumím...dráty, země, vzduch, dráty a papír v tom letí, v tom všem. Na videoworkshopu budeme klíčovat na greenscreen. Mají 8 mac střižen a zvukové studio, o kterém se nezdálo nikomu ani v Soundsquareu. Vedle nás má zkušebnu někdo na styl Sigur Rós (všechno je tu tak trochu SR). Šablona Billa Murraye na sloupku je příznačná - jeho poker face tu má značná většina obyvatel. Steinan udělala art z lékořicových bonbónů. Nebyla jsem schopná odpovědět na otázku: "A proč sis vybrala zrovna Island?" Vivat primitivismus. Pokud člověk fotí chladné obrázky, neznamená to, že se stává chladným, že ne? Začínám si připadat jako Lamper.
p.s. ví někdo jak se řekne opak insomnie anglicky? (pište do komentářů)

Sushi a Intaglio a Juói a Helgi Fridjonsson

Včera jsme se s Jankem vydali na veganskou sushi party k jedné (na zvonku stálo) "sushanarchistce". Barevnost tuřínu, paprik, okurek, mrkve, celeru a tofu byla na černých miskách k sežrání, ale my čekali ještě na lepivou rýži a mořské řasy. A pak sypeš sezamová semínka, cumláš nakládaný zázvor a všechno ti to padá do sojové omáčky. K tomu zní Cripple and the Starfish od Anthonyho a je to opravdové. A nakonec jsme stejně skončili u toho, jak jsme jako malí chtěji dojít až na konec duhy. U té, co byla včera už to nikoho nenapadlo... 

Nejenomže mají na všechna mezinárodní slova svoje výrazivo, ale mají i nezapamatovatelná vlastní jména a jména ulic. A tak se chytám stébel místní trávy, co je ještě pod ledem, protože něco jde vypozorovat z němčiny a něco z angličtiny. A s pamětí to ještě není tak špatné, protože už vím, že hlavní ulice, 
na které to tepe, cvrká  a bzučí se nazývá Laugavegur. Dovede mě až ke Hlemmuru, našemu Hlaváku, kde je asi deset laviček všeho 
všudy, a nikdy přeplněno lidmi. Když jsem dnes ráno jela v osm do školy, byla ještě úplná tma (srovnej: zeměpisná šířka ČR) a v autobuse nás bylo všeho všudy 8 (srovnej: metro libovolného písmenka, tramvaje, autobusy..). Všici svorně vystoupili u Akademie a vrkočivě se pomalu kolíbali po zledovatělé 
loučce ke škole. 
V té jsem si zatím zapsala kurz "intaglio", což je obdoba naší "suché jehly". 
Profesor Juói mi všechno vysvětlil. Byl jak Horst Fuchs když exemplárně 
ukazuje co že to všechno ta věcička zázračná umí. A tak už vím, že "you don´t have to push so much". Videoworkshop bude zítra a intaglio dílna bude mít výstavu v nějaké místní 
galerii (Určitě už každý Islanďan měl někde někdy výstavu. Anebo zná minimálně někoho, kdo tu výstavu někdy někde měl. Anebo někoho, kdo mu tu výstavu udělá; popřípadě kdo mu na ní postaví galerii, náležitě originální a nejlíp recyklovatelnou).
S kurzem intaglia jsme se šli podívat do ateliéru jednoho prý velmi známého islandského malíře. Jeho jméno máte v nadpisu. Části jeho ateliéru na fotkách. A poslouchat dvě hodiny vášnivých debat o umění v cizím jazyce je docela 
přínosné,...,...,..., došlo mi totiž jaká krása se skrývá v onomatopoie nonsensu pro nezasvěceného. Achtla machtla toíde iska třebas.

saw it trying to catch it

krup ice chips krup

Letadlo mě vyplivlo v Keflavíku. Do autobusu, který mě vyplivl v Reykjavíku. Ostrej vítr a tma a můj těžký náklad na zádech, na břiše, přes rameno. Říkám si, vždyť se není čeho bát. Zorientovat se v cizím městě; v noci; bez mapy s rejstříkem ulic; v zimě; s únavou v kostech.
Skoro každý tu zná někoho, kdo zná toho, koho zná on sám. Mají knížku na internetu, kde si mohou vyhledat podle jména někoho, kdo je s nimi příbuzný. Je to degenerativní a sympatické.
V kavárně Humanland, kde pracuje Jankův kamarád Brillo (Ital, ale tak klidný, bez temperamentu, že byl pro mě od začátku Islanďan) se tak běžně setkává se zpěvákem ze Sigur Rós a chodí tam Gael García Bernal. Damon Albarn. A já našla na ulici trsátko. Čí asi?
Janek říkal, že mě provede městem, downtown, a "tak tohle je centrum", mávl rukou přes náměstí...spíš pomenší. Bydlíme v přístavu, výhled na oceán (nezbytné informace pro klid duše rodičů) a hory, zasněžené a s nedohlednýma špicema. Do centra je to deset minut pěšky, do knihovny, kde se půjčí jakýkoliv film na týden taktéž. Teď zrovna The Face of Another od Hiroshi Teshihagary. Pure beauty a čirý strach v jednom. 
V názvu blogu je islandské přísloví, které nemá s předchozím ani následujícím 
odstavcem logickou souvislost.
S Brillem jsme se setkali v kavárně, kde nám (jako všude, běžně, samozřejmě) udělali kávu se sojovým mlékem. Veganství je tu běžné; ve squatu našem (wifi, energie, voda jak jinak než z gejzírů smrdící po vajíčkách puklých) taktéž normou. Brillo nás pak pozval k sobě na oběd (v pět odpoledne) a když ho tvořil, dokázal s námi na muže nezvykle bystře komunikovat a ještě zvedat padající dceru spolubydlící ze země. Pak jsme žmoulali fialové mořské řasy.
Zítra se jdeme brouzdat, bahnit a lebedit do horkých pramenů. Cítím pokoru před přírodou, když čuchám puklá vajíčka z vodovodu při mytí nádobí. Asi proto má jeden klip Bjork takový jaký ho má...A ano, všichni známí umělci tu hrají jen v jednom klubu; nejvyhlášenějším, teď však zavřeném. Sirkus se to zove.
Steinan, která tu také bydlí vypadá jako skřítek a pomůže mi zorientovat se ve škole; studuje a pořád si kreslí. je nás tu deset, a popelnice se vybírat opravdu vyplatí. Třeba dnes banánový chleba (michal se teď uzardí), sušenky, asi tři krabice ovoce a zeleniny a dalších dobrot...(maminko, tatínku, posílám vám vzpomínku...a zelný list 
je hodně na konci našeho jídelníčku).
fotky budou snad brzo, teď ještě moc turistickéé. ano?