Islanďanů musí být mnohem víc než...

...300 000, protože všude se ocitám mezi velkými břichy, houpajícími kočárky a křičícimi malými v kavárnách, 300 000, protože všude se ocitám mezi velkými břichy, kde je dětský koutek. Jedu na kole, a vyhýbám se menším kolečkům, které vezou ještě menší tvory. Jsem na vernisáži, piju víno a vedle mi do ucha zní islandský mamííííííííí.



Na nedělní procházce u kostela se mlátí dva špunti a opodál na ně obdivně hledí rodiče, prarodiče a známí.







Vláda nehorázně podporuje matky, mateřskou, otce na mateřské, otce a matky dohromady na mateřské a ještě další kombinace, které existují. Peněžně i nehmotnými výhodami. Držením míst v práci. Blabla... kamarádi, kterým je přes dvacet jsou často ženatí nebo vdané a hodně spolužaček z Akademie má děti při tvorbě uměleckých děl, která oceníme až za dvacet let. Lozí po chodbách mezi skulpturami, hrajou si s povalujícíma se kouskama pláten. Je to melodrama. 
Maminky jim povídají pohádky o elfech.

usínám i vstávám již do světla

a pro pokojové rostliny na Akademii se vyplatí něco udělat. Po dlouhé době a tmě jsme je asi zalili a byli na ně hodní. I slovem mluveným.  Všichni (tzn. šest 
osob) studenti co stážujem. Někdo přistupoval k rostlině jako k přítelkyni, někdo 
jako k babičce, další četl Kaprowa. Instalace se podařila, dílo dokonáno. 
        .....................               "plants"             .........................
Květiny zpět na svých místech, ale pookřálé. Na třetím snímku odshora 
Erasmus/freemover tým, který si dává checky, pije pivo s vodkou a tancuje 
na macarenu. Patrick  (vpravo) už odjel (na pevninu). Mikko (zády) se snaží 
zprovoznit zesilovač (čelem). Jessica (v modrém) má nejraději fuchsiovou
barvu (fialová). Tom (vlevo) je velice pravicový. Claire (v sukni) nenosí nic 
jiného než sukně. Já (neviděná-fotíc) se snažím fotografovat. 




A pak přijede rodinný příslušník, maminka, a jedeme se podívat k vodopádu, kde není
nikdo jiný než američtí turistíí, a woooow a cvak/cvak, look at that, woooow, I mean,
krása pohledět a litosférické desky Ameriky a Evropy se střetávali na jednom místě, kam
naštěstí oni Američani ještě nedošli. Kam došel jenom asi zatoulaný pes a kde je to moc
strmé na to, aby tam někdo lezl, protože it might be slippery a proto by měl mistr Hokusai
radost z obrázku, který jsem "vzala" v blízkosti. Je to ten poslední. Je to vlna z kamení a na pozadí vodopádní zmrzlá bouře. 




Nejsem si vůbec jistá, ... , když by mi někdo řekl, že se rozednívá kolem páté ranní a stmívá o půl dvanácté, a že je to powerful a so much incredible, že bych věděla, o čem mluví. Není to polární záře, není to trojitá duha, kterou jsem tu viděla, nejsou to rackové mezi kancelářemi ve městě,
není to Tak neskutečné; ale je to čím dál tím víc a kontinuálně sílící proud. Je to moc dobré a nevadí, že je pořád zima, vůbec. 
                 ................//////////////líbí se mi tu\\\\\\\\\\\\\\..................
)))))))a s maminkou to bylo moc pěkné((((((((.

ve dne mikča a černá skla, večer zachumlat a sněhoplášť

ano, téměř v polovině dubna tu sněžilo, a my se v poledne bláhově rozplývali nad paprsky. 
v přístavu se létá o sto šest, jako sametový šmouhy odlitý z oceli 
vedle sebe tu racek a jeřáb.

v7stava/reykjav9ckej parazit/kn96ky

Z[4astnili jsme se hromadn0 v7stavy , kde byl p5ev86n2 graffiti/streetart stuff. Minuli jsme se t0matem, ale p5isp2li jsme k variabilit2. 
Vybrali jsme si nejv9c industri8ln9 m9stnost, jsme na n9 py3n9. Na 
vernis86i jsme dekadentn2 pili jenom 3ampa+nsk0. Taky koukali 
z oken on0 tov8rn9 haly a plakali nad faktem, 6e j9 cht2j9 brzo zbo5it. 
Spolu68k vystavil virtu8ln2  sebe   Na3e video bylo kolaborac9 3 osob - 
Jessicy, Mikka a mne. Kter8 te+d prod8v8m v "reykjav9ckym Parazitu"
a chod9m si vedle kupovat pala4inky. Kter8 si ve voln7ch chv9l9ch 4tu
co jsem pr8v2 zakoupila  v m9stn9m komiksobchod2. Pak je3t2 Julie
Doucet. Fotografie jsou sm2s9, jsou 4, a to jest dva kr8t dva a m2 zb7va
necel7 m2s9c a p;l a za t7den p5ijede maminka a to je sedm dn9 a j8 jsem
se nep5epo49tala.

angličtina nemá podstatné jméno pro samorost

to ovšem neznamená, že se spolubydlící nemohou lapit do pasti toho s velkým S, od Amanity a Floexe. Ukázala jsem, odešla jsem, nechala je tomu napospas. Ovšem že jenom ti trpělivější vydrželi...///...Pro Jasona, který manicky běhá pro mořské řasy, aby z nich 
mohl něco vyrobit to není pravý vlašský. Spontánní jednání je krásné, ale 
lana se někdy moc houpají. A když jsem se šla ráno projít (všichni ještě 
spali-měli jsme v plánu vylézt společně na horu-čekala jsem na probuzení-stejně jsme pak nestihli autobus přibližující), zalíbil se mi kámen. Ale občas 
se subjektu nechce ohnout, lenost jeho. A tak jsem ho minula; ale pořád 
ve mně hlodal, "jo, moc pěknej kámen, mana se projevila"..."přece sama před sebou nebudu líná" a občas, když se subjekt 
vrátí, objekt už více neexistuje. To se dějou věci ve světě. kámen tam prostě
a jednoduše nebyl. Nevím pro co to je metafora, jestli vůbec. Stejně tak jako znenadání nefungující tlačítko pro tečku. Každou tečku vyťukávám s větším 
důrazem, precizností a někdy ji prostě ani nevyťuknu. A tak se dřív běžné tři tečky zredukovaly, a někdy se z vět stane nechtěné 
souvětí. Nevím jaký má poměr mezi svými
větami. Nevím, proč mi nepsat tři tečky činí takový problém. Nevím taky, 
proč nám už na čtvrtém počítači nejde pustit Cremaster. Ale vím, že Jimův 
domácí chleba si chci dělat i doma (recept už přepsán). Už taky vím, že všechna 
islandská jména něco znamenají, a že "je divné, když jméno nemá žádný 
význam". Že existuje mnoho pověstí o havranech ostrovních a že u nás 
dnes bude spát nějaký bezdomovec. V kontejneru jsme našli asi 200 krabic 
mléka, dáme mu jich co unese,,, jaké tedy bude procento očisty? 
Pokusím se na to vynalézt vzoreček. A přestože jsem v matematice nikdy 
nebyla dobrá, zjišťuji, že jsem v polovině svého pobytu tu. Polovina-volovina-
dovolena-dovolená-svolená-volná-dobrovolná-podrobena-zrozena-rozinka z lávy.
Semínko v kameni, muška v jantaru. Jedna mořská řasa co Jason přinesl
vypadá jako svlečená hadí kůže, budu ji nosit jako šperk a budu tím zahánět
zlé duchy. Přesně takové jako jsou oživené v Samorostu. Bubáci, strašidla a 
jiná havěť. Dotýkám se jich denně, když vidím obrázky mého spolužáka 
Patrika.
Posloucháme spolu hiphop/pijeme pivo/p.kouří/vypráví mi o své
bývalé slečně/vyprávím mu o svojí současné němčině/p. je ze Švýcarska/S Jessicou
nám připadá jako dítě/ve škole.to všechno. patrikův obrázek výševiz.

tady na ostrově můžu nahlas řvát

Na chvíli vypsala mi virtuální fixa, ale to jen proto, že jsme byli ve východních fjordech, obdivovat krásu nesmírnou tamější. Polární záře je denním chlebem, holinky už začínám nosit i já, sešněruju si je. Jezdíme fjordy, vidíme z jednoho jeho kraje na druhý. Moře příliv, racci přílet. Papuchalk pořád nic. Bubnujem na vodovodní trubky, kolem jezdí jeepy, snažíme se nemyslet, moc to vítr přeci jen, loupe. Horká voda vypadává jak rampouch z šutru opodál. Nedokonale se snažím spatřit v lávovém poli matku, co se snažila ukrýt svoje děti před větrem°hory mají hřbety porostlé punkhřebínkama srsti, jsou to zvířata a už můžeme jíst zmrzlinu. Bylo nad nulou, mezi horama mlha se valila, my spali na dřevu mezi jednorukou doll a islandským maxipsem Fíkem. Atmosféra Twin Peaks hrnoucí lavinu dolů, do města, do kavárny, kde nemají čaj. Ou maj gáád, personal techno ve spáncích, když máš horečku. Učím se vidět perspektivu a rampouchem 
rádoby si ubližovat na bříšcích prstů. Studí to, tekutina z bříšek...dezolátní. Nikdy 
neuříznem přesně kovovou trubku, vždycky budou piliny...na zažívání, na 
zažití zažehnutí žitného pole. Spřetrhané vazby papírových krabic, rýhy ošoupané. Čtu 
Sputnik Sweetheart od Murakamiho a still praying for providence. . . 
still.ness of the still picture in my camera. the fibre one. Založili jsme 
britpopovou kapelu. Přesahujeme s ní hranice, protože jsme s Bristolu, 
Prahy a Charlestonu, South Carolina. 
Promofoto příště. Profiprofil na myspaceu potom (na last.fm posloucháme jenom sami sebe, nuda). Ale do přátel si nás už můžete přidat všichni. Pokud máte 
rádi klišovitou představu o neposkvrněné islandské krajině, samozřejmě. 
Kde nejsou zlí lidé a rostou jen zdravé květiny bez housenek. Jenom 
pokud s duhou vstáváte i usínáte.(já moc dobře vím, jak to asi nudí, ty mraky a modro,
a led...ale K.to má ráda) Rodiče, promiňte tento text mi. Otázky můžete klást do komentářů (úsměv).

"and you know, guys, just go for it" řek a my šli

Štěpán psal před pár (tý)dny, jak hrál v Londýně ve filmu. Propojme tedy Britské ostrovy s Ostrovem tímto, kyberprostor a filmaře, a panteismus může začít. On popisoval do detailů proces, já jenom sdělím, 
že jsem byla opřená o zídku, kouřila jsem cigaretu a měla jsem přemýšlet 
o ničem. Pak jsme si se spolubydlícím Jasonem měli jít vybrat dítě k adopci. 
Film se jmenuje Let her to her father a bude součástí 8 dalších (mimojiné režírovanejch Gasparem Noé!). Tenhle režíruje ta známá postavička, co jí chce každej aspoň jako křoví. Teď jsem se stala já křovím v jeho filmu... 
kde hraje hlavní roli ten démon z Andělů všehomíra. Přihodí se. Pojem křoví na Islandu nikdo nezná a tak jsem se stala třeba mechem nebo lišejníkem řekněme...Na dvacetičtyřech políčkách krát x snímanejch luxusníma Arri kamerama, slintyslintz. Navíc má camerawoman, to cením.
Excitovanost z momentu se rázem přehoupla do své druhé poloviny, když se opět zjevila polární záře a pak jsem dokončila další objekt ve škole...mixáž všehomíra, amores islandos a pěší obrázkové deníky můžou začít. Na záchodě jsem si uvědomila, že jsem moc vděčná, za tuhle krajinu; a taky že nikdo z Islandu nemůže být "normální". . . paranoiabanalit.